Anotace:                                                                          
Alpress s r.o., Frýdek Místek, 2007, dotisk Knihovnička.cz (2016) ISBN 978-80-7362-655-6

Svěží a živá knížka plná obyčejných příběhů ze života. Vybavíte si dávno zapomenuté zážitky s dětmi, s rekonstrukcí bytu, s různými peripetiemi na dovolených, nebo třeba se scháněním chaty.



Ukázka:
Jak jsme plavali aneb ztráty a nálezy

" Au! Šláplas mi na ucho! Dávej pozor kam tu nohu dáváš. Proč si prosím tě nerozsvítíš?"
" Můžete přestat žvanit? Rád bych se vyspal, ráno vstávám v pět. Vy do práce nejdete!"
"A ty myslíš, že ty jo, tati? A jak? Na kajaku? Půjčím ti pádlo."
Potemnělým obývacím pokojem problesklo měsíční světlo a stříbrně osvětlilo pět na zemi ležících siluet. Už třetí den začínalo každé ráno balením molitanových matrací, karimatek a spacáků a jejich opřením do kouta obývacího pokoje našeho bytu, ve kterém momentálně bydlelo devět lidí. Našeho bytu na kopci, - to je na celé situaci podstatné - protože dům mých rodičů a prarodičů, pod kopcem, byl právě ze všech stran obléhán útočící Odrou.
Začalo to všechno před týdnem. Vypravili jsme se na Letní slavnosti na hřišti, na jednu z těch vesnických akcí, o které jsou lidé ve velkých a neosobních městech ošizeni. Víte, že se potkáte s lidmi, které znáte celý svůj život a vidíte je jen jednou za čas a to vám dává pocit, že všechno je jak má být a věci se nemění. U táboráku jsme si opékali buřty, zpívali s kytarou, že:
"…na kánoi jedu vždycky s Jendou… Bendou…co nevšiml si, že se blíží jéz, jéz, jéz…" a taky, že: "…máme kocábku náram…náram…náram, kocábku náram…náramnou," a netušili jsme, jak brzy ji budeme potřebovat. K večeru se spustil déšť a ten neustal ani ráno. Ani další ráno…a ani to další ráno. Pocházím z domku, který je v nejníže položené ulici naší vesnice tím nejníže položeným. Zdá se vám to trochu kostrbaté? Tak jinak. Nachází se jen pár set metrů od řeky a při jarních záplavách jsme jako děti se vzrušením pozorovali, kam dosáhne Odra tentokrát. Vždycky se rozlila na přilehlá pole a nikdy se nedostala blíže než na vzdálenost dvou set metrů od naší zahrady. Teď ale vytvořila jedinou celistvou vodní plochu, která zakryla zahradu dvěmi metry vodního sloupce, zalila sklepy až po strop a zaútočila na schody verandy.
"Ty, Oldřich, esli se to dostane eště o pul metra vyš, tak možeme robiť nove podlahy," pravila babička Liba.
" Cihle, potřebuju cihle," pronesl děda, zaplul do dílny pro fanglu a kelňu a jal se v kýblu rozmíchávat maltu. Rozhodl se, že vodě zabrání ve vstupu do domu všemi prostředky. Konec konců, nikdo ji k nám nezval, že.
" Postavim kantku!" poklekl na koleno a začal na schodišti ve vstupní chodbě vršit cihlu na cihlu. (,No passarant!', blesklo mi hlavou.)
Rozhlédla jsem se po bojišti a naskytl se mi vskutku zajímavý obrázek. Celistvá vodní plocha od Mariánských Hor, Třebovic, Poruby, Svinova, až k nám, byla čeřena několika pitoreskními figurkami. Po prsa ve vodě se prodíral na zahradě bahnitým proudem můj muž, s rukama nad hlavou. V každé pevně svíral jednu slepici a přenášel je z kurníku, do bezpečí střechy dědovy dílny. Na vrcholku plotu, obklopen mokrým živlem, balancoval na ťapkách Ferda a prosebně mňoukal, dokud ho táta nezachránil a nezanesl domů. Máma zatím přemisťovala pětimetrové smrkové klády z pravé strany zahrady na levou, malíčkem jedné ruky. Tuto práci si domlouvala celá mužská část rodiny už asi dva roky a nakonec se všechno vyřešilo samo.
"To koukáte, co? Plánujete, ale stejně to nakonec oddře ženská," pravila se smíchem máma a přišplouchla si další kládu. Kolem ní probublával na hladinu metan. No jo, Ostravsko, tak to se člověk nemůže divit. Poddolovaných domků a starých podzemních štol a šachet tady najdete nepočítaně. I když by měly být "bezpečně" zatopeny, realita ukázala, jak moc bezpečné to asi je.
"Okamžitě se všichni evakuujte, blíží se povodňová vlna!" donesl se k nám z megafonu hlas starosty, který na loďce projížděl vesnicí a varoval před blížící se katastrofou. Někteří rozumně sbalili děti, nějaké jídlo, suché věci, vkladní knížky a prchali. Ti šťastnější, k výše položeným příbuzným, ti méně šťastní, do místní tělocvičny. Největší práce byla se stařenkami, které odmítly kamkoliv jít, držely se sveřepě svých trezůrků a kočky a na postelích čekaly, připraveny na smrt. Věřím, že v tomhle věku už člověk bere věci jinak a lpí daleko více na těch několika málo základních jistotách, které ještě má a odchod ze života ho tak nestraší, obzvlášť, když ví, jak a kdy přijde...