Život je pes - příběhy z kotců a pelíšků


Anotace:
Alpress s r.o., Frýdek Místek, 2009, ISBN 978-80-7362-778-2

Kniha vypráví o cestě za nadějí pro zvířata i pro lidi. Je plná příběhů útulkových pejsků, kteří sice neměli lehký život, ale měli štěstí v podobě nového domova a páníčka. Příběhy jsou psané s humorem a bez falešného sentimentu.

kuptxt


Ukázka:
Už nějakou dobu se mi zdálo, že slyším tlumené nárazy do dveří a remcavé zvuky.
„To je Bora?“
„Asi se tam nudí a chce ven.“
„Dost nadává. Myslím, že slyšela, co o ní říkáte a ani trochu se jí to nelíbilo. No tak ji sem vemte, já to risknu.“
„Jo? Tak dobře, vezmu ji na vodítko,“ kývla Jana, zvedla se a odešla vedle. Vodítkem myslela palubní lano z Kolumbovy Santa Marii, na kterém by mohl hravě kotvit koráb nebo by se na něm dali vést tři medvědi grizzly. Chvíli se nic nedělo a pak dovnitř vplula monacká kněžna Grace Kellyová – nádherný, elegantní, vznešený pes s pohyby, které by mu mohla závidět nejedna modelka.
„No ty jsi nádherná,“ zvolala jsem v úžasu.
Bora se na mě koukla a já si v tu chvíli uvědomila, jak neskutečně chytré a hluboké oči má. Byly sametově hnědé a momentálně mírné, podobné očím Jany Brejchové na fotografiích, co byly rozvěšené po stěnách. Taky ale bylo jasné, že se během vteřiny můžou změnit na Zelené Zlé Oko, ten potenciál tam byl.
,Tak, co na mě říkáte?‘ ptala se Bora pohledem. Plavně pohazovala hlavou, předvedla mi ladnou křivku šíje a bylo zjevné, že hraje pro kamery.
„Jani, ona vás musela slyšet a teď mi chce ukázat, že kecáte. Jinak to není možné,“ poznamenala jsem se smíchem. „Borinko, ty jsi herečka.“
Bora elegantně obešla konferenční stůl, vyskočila na gauč a začala se ke mně přibližovat. Nebýt předchozích zneklidňujících informací, tak bych ji i pohladila, nezdála se mi nebezpečná, ale takhle jsem nenašla odvahu. Bora mi začala očichávat ponožky:
„Já bych si tě pohladila, jenže já tu ruku ještě budu potřebovat, Borinko.“
Načež se Bora svalila na záda, vytrčila všechny čtyři do vzduchu a podívala se na Janu:
„Hlaď mě. A prosím tě na břiše, tam to mám ráda,“
„No, já ji nepoznávám,“ vrtěla Jana překvapeně hlavou a škrábala Boru na břiše a na hrudníku a ta se natáčela a natahovala střídavě jednu packu a pak druhou… prostě nejzlatější pes na celém širém světě. Celou dobu mě po očku sledovala.
Fascinovaně jsem na tu scénu zírala a pak povídám:
„Můžu si vás vyfotit?“
Bora okamžitě vyskočila do sedu a přitlačila se k Janě. Pak soustředěně zírala do foťáku a nakonec schoulila hlavu paničce pod bradu a zůstala v přítulné poloze.
„Já nevěřím svým očím. Kdybych ji týden prosila, tak to neudělá.“ Jana už byla opravdu v šoku.
„Já jsem totiž úplně jiná, než jsi tady celou dobu povídala,“ podívala se na ni Bora, „Madam, nic jí nevěřte, to jsou všechno trapné pomluvy. Copak by někdo tak impozantní, ušlechtilý a poklidný jako jsem já mohl provádět tak hrozné věci? Já miluji zvířátka, častokrát si s nimi na zahrádce hraji a urovnávám ptáčkům pírka. Někdy se sice stane, že jim pak upadnou hlavičky, ale za to já opravdu nemohu. Tady tahleta… ženská… si to jenom všechno špatně vysvětluje. A kromě toho všeho jsem samozřejmě i nádherná… ne, že by to bylo nějak podstatné. Když se natočím takhle… tak se můžete pohledem pokochat plavým zbarvením na zádech v kontrastu ke tmavému pruhu na hřbetě, a když pootočím hlavu takhle… vidíte, jak mám vznešenou linii krku? Och, jsem už tak unavená těmi řečmi, které tahle ženská šíří mezi známými. Že prý jsem Rózinku pokousala do čumáku. Takový nesmysl. Vypadala, že ji na něm něco svědí, tak jsem ji chtěla poškrábat, no. Jenže tahle ženská ničemu nerozumí a nikdo k nám pak nechce chodit. Jako bych byla nějaké nebezpečné monstrum či co.“
Už jsem jí to všechno začínala věřit a čekala jsem, kdy si přiloží mokrý ručník na své ušlechtilé široké čelo, aby po vzoru hereček v prvorepublikových filmech ukázala, jak je z toho… šoking .
Pak něco zašramotilo na cestě a začaly se dít věci. Bora přehodila výhybku:
„Cosetotam? Kkdesetotam? Jáchcitrhatškubat! Nikdomisemnesmíííí! Tojemojezahradamůjdům! Mojemojejenommoje! Buafff… dejtemihojáhoroztrhááámjakježka! Buafff… buafff!“
Bora vypadla z role filmové star, jedním škubnutím se vymanila paní Janě z náruče, přeskočila konferák, všechno z něj smetla a vlítla do okna, aby zjistila, co se venku mele. Pět minut zůstala v pozici myslivce na posedu, co čeká na dvanácteráka.
Pak ji to přestalo bavit, stejně tak jako hrát pro kamery, protože jí bylo jasné, že image vlídné dámy z lepších časů si právě zkazila; začala tedy docela obyčejně po psovsku dorážet, že chce ven, a Jana ji tedy vypustila na zahradu.

kuptxt


 
UložitUložitUložitUložit

zpět     nahoru     domů     tisk

Všechna práva vyhrazena © 2016 Vladimíra Černajová