Lednový příběh
Pane bože, vypadám jak vrána po průletu explodujícím Temelínem! Do nového roku s novým účesem. Koukala jsem bez dechu do zrcadla v kadeřnictví Sen a prožívala svou noční můru. Na temeni postavené tři chlupy délky šesti centimetrů a na krku tři chlupy délky dvaceti centimetrů. Pod křeslem všechny mé vlasy. Fakt skoro všechny. Kadeřnice se asi zbláznila v sedmdesátých letech do rockerky Suzi Quatro. Ještě mi zavěs na krk kytaru a můžu uspořádat turné se skupinou Smokie. I Donald Trump má lepší účes než já.
„Když ona je dobrá na krátké účesy, ty polodlouhé jí moc nejdou,“ sdělila mi omluvně její sestra, která mi ji doporučila.
„No tos mě mohla upozornit, že má místo pravé ruky seřezávátko a místo levé Střihorukého Edvarda. Teď nemůžu půl roku mezi lidi. Co s tím mám dělat?“
Naskočila jsem do auta a jela se vyštěkat k Daně.
Jako již tradičně se na mě vyřítil až do přízemí Mates, brabantík, který byl podobně postižený jako momentálně já; čili to, co já měla na temeni, on měl na zádech. Jen to nebyla práce kadeřnice, ale přírody. Vyskákal se mnou schody až do třetího patra. Než jsem stihla říct „čau“, postava ve dveřích smíchy zkolabovala.
„No no… Si nikdy neviděla Jeseníky po vichřici?“
„Nalila bych ti panáka na stres, ale jsi autem,“ chytala dech moje teta.
„Kafe, aspoň kafe, ale pořádné.“
Hodila jsem tašku do kouta a svalila se na gauč. Mates mi přinesl oslintaný kus provazu s uzlem, což byla jeho nejoblíbenější aportovací hračka. Než byl kastrován, měl i svůj fenku mu připomínající polštářek, kterému se věnoval daleko častěji než aportu, ale po určitém lékařském úkonu ho tyto potřeby vcelku přešly, takže mu zbyl jen ten provaz. Mnozí pánové říkají, že kdyby museli podstoupit to, co někteří psí samci, tak by si ten provaz hodili dobrovolně.
„Hele, nejsi v tom sama,“ poznamenala Dana, zatímco mi nesla kafe na stůl. „Já jednou dopadla velmi podobně s kadeřnicí ,Lehký vánek‘.“
„Lehký vánek?“
„Tohle jsem slyšela, když jsem se před dvaceti lety rozhodla změnit účes. Má první a poslední trvalá. Prý: ,Nebojte se, žádná helma. To bude jen takový… lehký vánek.‘ A pak na mě začala makat. Mé blonďaté přirozené mikádo natočila na kolíčky, prolila litrem peroxidu a pak jen myla, sušila, fénovala, tupírovala, lakovala. Když jsem si nasadila brýle zpátky a koukla na sebe do zrcadla, zmohla jsem se jenom na bezdeché… ,Ale já musím zítra do práce!‘ Se svou propadlou bledou tváří, obrovskými brýlemi a nehybnou helmou jsem vypadala jak přetupírovaný pudl nebo Saskia Burešová, když to přežene s lakem. Pyšný úsměv kadeřnice ,Lehký vánek‘ začal vadnout a snažila se mi vysvětlit, že to do dvou týdnů trochu klesne, a já jsem si pořád vedla svou, v nějakém divném tranzu:
,Dva týdny? Ale já už nemám tolik dovolené.‘
Pak jí došlo, že její čtyřhodinová snaha přišla vniveč, a naštvaně se zeptala:
,A co jako s tím mám udělat?‘
,Ostříhat!‘
,Ale budu vám to počítat jako druhou hlavu!‘
,Klidně i třetí, ale ať je to pryč!'
Tak vzala nůžky a začala tu hradbu živého plotu naštvaně cupovat na kousky. Když jsem došla domů, začali kolem mě kluci tančit indiánský tanec. Prý je fajn, že mají nového bráchu. Byla jsem zfetovaná čpavkem, oškubaná na tři centimetry a trvalá byla tak silná, že i ty kraťoučké vlasy se ještě kroutily. Strašlivé.“
„Jéžiš, a jak to dopadlo?“
„Dobře. Díky tomu jsem zjistila, že mi krátké vlasy sluší a dělají mě mladší. Počkala jsem, až mi odrostl i ten třícentimetrový zbytek, a od té doby si dávám tenhle svěží rozcuch.“
„Hm. Námět k zamyšlení…“
Po dvou hodinách jsem už nepatrně uklidněná zamířila k jinému kadeřnictví.
„Vemte mi to na tři centimetry!“
„Ehm?“
„Ano, na tři.“